Student politologie se dozví i to, že pokud se lidé podle socioekonomického štěpení rozhodují dlouhodobě, je takové štěpení něčím pozitivním. Přispívá totiž k přehlednosti a stabilitě politického systému. Také je třeba si prý představit, že by se česká společnost mohla štěpit a následně volit i podle horších kritérií. Například podle lásky či nelásky k jednomu konkrétnímu politikovi.
Podle toho, co říkají politologové, by na tom Česká republika měla být docela dobře. Socioekonomické štěpení je u nás totiž opravdu stabilní. Funguje zde od druhé poloviny 90. let a jiná štěpení zde zatím nemají šanci. Jasně se to ukazuje, ať už se člověk baví se svými spolužáky či prarodiči. Většina z nich se ve volbách opravdu rozhoduje podle toho, zda politická strana deklaruje levicovou nebo pravicovou ekonomickou politiku. A pokud je mezi studenty politologie, kterým je kolem dvaceti, a minimálně o padesát let staršími důchodci nějaký rozdíl, tak snad jen ten, že prarodiče se kloní k levici, kdežto u spolužáků jsou i zastánci pravice. A výjimkou potvrzující pravidlo je pár příznivců Strany zelených, pro které jsou důležité i jiné než pravolevé ekonomické argumenty.
Čím je ale rozhodování se podle příslušnosti k levicovému či pravicovému táboru tak lákavé, že ho nalezneme u tak naprosto rozdílných generací? Levicová a pravicová škatulka dává celkem jasné vodítko, koho volit. Ekonomická kritéria jsou nesporná. Každý si přece snadno spočítá, co se více dotkne jeho peněženky: pro důchodce to jsou třiceti korunové poplatky, pro podnikatele zase vysoké daně. Jistě se najdou i ti, pro které jsou důležitější levicové či pravicové ideály než vlastní prospěch. Těch, kteří to tak nevnímají, je ale více. A politické strany to vědí a o to silněji se prezentují jako ti, kteří jsou na straně té které sociální skupiny. Strany navzájem varují před nebezpečím, které představuje strana z opačného tábora: ODS burcuje, že hlas pro Paroubka znamená div ne státní bankrot. A ČSSD zase bije na poplach, že ODS zpoplatní léčbu všemožných nemocí. Obě strany si moc dobře uvědomují, že právě na to většina voličů slyší a že takovéto výhrůžky jim zajistí přísun hlasů ve volbách.
Dělení na pravici a levici je pro většinu lidí také jeden z mála způsobů, jak se alespoň trochu zorientovat v jinak totálně nepřehledné české politice. Kdybych měl českou politiku posuzovat pouze podle toho, jak o ní hovoří moji prarodiče, musel bych říct, že snad není nic přehlednějšího. Je zde levice, kterou ztělesňuje Sociální demokracie a pravice, kterou ztělesňuje ODS. Sociální demokracie myslí na obyčejné lidi. Kdežto ODS pouze na ty majetné. ČSSD je zárukou toho, že na ekonomickou krizi a potřebu snižovat státní dluh nedoplatí ti chudší. Naopak v případě vítězství ODS je to jisté.
Problémy, které českou společnost trápí, jsou ale o něco složitější a na pouhý konflikt levice a pravice se moc dobře zúžit nedají. Zajištění kvalitního vzdělávání či fungujícího zdravotnictví se přece neodvíjí pouze od zavedení školného či od toho, jak vysoká bude spoluúčast pacientů. A oblastí, ve kterých jde spíše o řešení konkrétních problémů, než o konflikt levice a pravice, je mnohem více. Už jenom to, jak se jednotlivé strany staví ke korupci, k předraženým státním zakázkám či k prolomení těžebních limitů, je přece minimálně stejně důležité jako jejich pravicovost či levicovost. A nakonec i to, že se chudším vrstvám vyplatí volit levicové strany a bohatším pravicové, není tak jednoznačné. Když strana přispěje k tomu, že se utratí desítky miliard za předražené monstrózní projekty či za jednorázové sociální dávky, tak je to sice krátkodobě pro někoho výhodné, ale dlouhodobě z toho nemají nic vrstvy ani vyšší, ani nižší.
Socioekonomické štěpení je tak často v rozporu s realitou, ve které se nacházíme. A místo toho, aby mělo na českou politiku pozitivní dopad, jak říkají politologové, tak vede k tomu, že se česká politika scvrkává na střet dvou ekonomických představ, kdy levice hájí zájem jedné poloviny národa a pravice druhé poloviny. Přitom v české ústavě se jasně píše, že poslanci mají svůj mandát vykonávat v zájmu všeho lidu.